Kino Atlas

Úsměvný film vypráví ne jeden, ale hned několik příběhů. Ústředním dějovým motivem je konflikt mezi otcovsky rozvážným řidičem družstevního náklaďáku Pávkem a jeho mladým, mentálně zaostalým závozníkem Otíkem. Neméně důležité jsou však i další dějové prvky, vykreslující střediskovou obec a její obyvatele s humorným nadhledem a přitom s mimořádnou plastičností a autenticitou.

Pábitelská kronika venkovského života, v roce 1987 nominovaná na Oscara, patří k vrcholům filmografie režiséra Jiřího Menzela. Ten po filmech Kdo hledá zlaté dno (1974) a Na samotě u lesa (1976) potřetí spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem. Se zfilmováním jeho scénáře se přitom původně nepočítalo. Svěrákovi byl nedopatřením dvakrát proplacen námět k filmu Na samotě u lesa. Spoluzakladatel Divadla Járy Cimrmana proto narychlo napsal pár stránek textu, ať vyhoví byrokratickému aparátu. Jiřímu Menzelovi se ovšem premisa natolik zalíbila, že inicioval vznik plnohodnotného literárního podkladu. Epizodický portrét střediskové české vesnice je vystavěn okolo nejistého přátelství mužů protichůdných povah, řidiče družstevního náklaďáku Pávka (Marián Labuda) a jeho mentálně postiženého pomocníka Otíka (János Bán). Pávek se nespolehlivého chráněnce chce po žních zbavit. Otík by tím pádem byl přeložen do Prahy. Na život ve velkoměstě ale naivní závozník není připraven. Mladíkův široký úsměv a sluchátka na uších neodmyslitelně patří k idylickému vesnickému koloritu. Jeho součástí je také popudlivý Turek (Petr Čepek), žárlící na svou manželku Janu (Libuše Šafránková), nebo věčně zasněný doktor Skružný (Rudolf Hrušínský), který se při řízení rád kochá krásami české krajiny.